A jako vždy na závěr přichází vyúčtování. Ať vy i my máme přehled, kolik a za co se utratilo….
Takže do Tanzánie jsme poslali v lednu a únoru celkem 169 250,95 Kč. Z toho
103 250,95 Kč se posílalo bankovním převodem na účet sester v Tanzánii. Tyto peníze byly a budou (ještě se všechny neutratily) použity na stavební práce v rámci misijního domu (dokončení pokoje pro hosty, vnitřní toalety a sprchy, septiky). Jedinou vyjímkou je 500 000 TSh (asi 8 500 kč), které sestry podle našich instrukcí použijí na doplatky školného pro sirotky v průběhu roku, nákup kaše do školky, plat učiteli ve školce a další menšívýdaje.
66 000 Kč se posílalo přes Western Union, přebrali jsme je v hotovosti v tanzánijských šilincích (3.885.800 TSh) a utratili během našeho pobytu následujícím způsobem:
Misijní dům – rozvody kabelů pro solární panel, světla aj.
980000
Sponzoring sirotků – část školného za 5 dětí,
plné školné + poplatky, uniformy apod. pro dalších 6 dětí
1310800
Školka – kaše, cukr, plat učiteli
159700
Oprava třídy na ZŠ v Simike – stav. materiál na opravu 1 třídy, zedník
642000
Výroba mýdla – skupina KLINIKA – ingredience, pomůcky aj.
282800
Slepičárna – skupina TUPENDANE – střešní krytina, trámy, doprava
Předem poslední reportáže se omlouvám za předchozí reportáž, ve které se nám trošku rozhodil text a tak bylo její čtení poněkud náročné. Už jsme to napravili.Budu se snažit být stručný, ale je toho tolik, že to stejně bude delší počteníčko, mějte s námi proto trpělivost. Pro přehlednost oddělím jednotlivá témata nadpisy...
Základka v Simike
Oprava třídy už byla skoro celá hotová, když jsme přišli na inspekci, zedník dokončoval poslední drobné úpravy. Do školy jsme se brodili bahnem a vodou, protože se nám v posledních dnech spustili deště a cesty se proměnili v bláto. A tak jsme si vzali boty do rukou a „švihli“ to zkratkou přes buš.
Foto: třída před...
Zopakuju, že opravu třídy zaplatili čeští školáci z peněz, které vybrali na partnerských školách v ČR (ZŠ Uherský Brod I a Újezdec). Stav před a po vydíte na fotkách. V podstatě se nahodila omítka a vymalovalo se. Oprava stála o něco víc, než se vybralo a tak zbytek doplatilo naše sdružení. Zvelebovala se sedmá třída a my jsme zklidili díky od nich, učitelů i vedení obce. Kladli nám na srdce, ať nezapomeneme vyřídit jejich díky partnerským školám a tak i činíme. DĚKUJEME!!! Na závěr jsme jim ještě na laptopu ukázali fotky z jejich partnerských škol v ČR a videa z Afriky z loňska.
Foto: třída po ...; každý se snaží prodrat dopředu, aby viděl
Mýdlo
Minule jsme slíbili, že napíšeme, jak dopadla výroba mýdla. Skončili jsme u hydroxidu sodného smíchaného s vodou v 70ti litrové kádi. Sloučenina se nechala vychladnout necelý týden a pak přišel na řadu další krok. Na ten si sestra Dorothea pozvala expertku z města – sestru Margaret. Té ale umřela sestra a musela odjet na pohřeb a tak místo ní přijela další znalkyně tohoto řemesla – sestra Pascallina. Maličkého vzrůstu, ale kurážné a veselé povahy, učila členy skupiny Klinika taje výroby mýdla.
Nejdřív se rozehřál 1 barel palmového oleje, který se nalil do velké kádi a za stálého míchání se nechal vychladnout. Trochu se z něj odlilo do menšího kýblíku, kam se přidala modrá barva a dobře rozmíchala. Mezitím se z kádi nabral do tří čtvrtin kbelíku hydroxid sodný. Pomocí hydrometru se zjistilo, jestli je třeba přidat do hydroxidu vodu a zředit ho. Musíte se dostat na požadované údaje a pečlivě sledovat stupnici hydrometru, abyste se výsledek vydařil.
Foto: sestra Pascallina vysvětluje postup přípravy; nalévání do formy
Když se došlo ke správnému číslu a hustotě, nalil se hydroxid sodný do kádě s olejem, kde okamžitě došlo k reakci, barva se změnila na žlutou a tekutina zhoustla. Zase se míchalo, přidala se modrá barva, opatrně se vmíchala dovnitř a pak už se to všechno nalilo do formy, kterou jsme přivezli z města. Než jsme formu použili, pořádně se vytřela vazelínou. Zamkli jsme dílnu a šlo se spát. Ráno už bylo mýdlo ztuhlé a přišel čas ho nařezat.
Protože forma byla krásně vymazaná vazelínou, obrovská kostka z ní krásně vypadla. Za pomoci dřevěných hranolů a vlasce se mýdlo nařezalo na kusy, po kterých se prodává. Bylo jich celkem 51 z jedné formy. Sestra Pascallina demonstrovala první várku a druhou už dělali lidé ze skupiny Klinika sami.
Foto: nařezaná kostka mýdla; rozkládání mýdel na hromádky
Nařezané kusy se nechají asi dva týdny vyschnout, aby se vypařily některé agresivní látky a mýdlo bylo příjemné pro kůži. Pak můžou začít prodávat. Samotný postup výroby není moc složitý a určitě ho zvládnou. Co bude poněkud obtížnější, je ho pak prodat. Ale pro zúčastněné jsou to slušné peníze, tak věřme, že za pomoci sestry Dorothey to zvládnou a budou v tom pokračovat.
Foto: cihličky mýdla naskládané jako zlaté cihly v bance.
Slepičárna
Skupina Tupendane (HIV pozitivní lidé) se rozhodla trochu změnit původní plány na slepičárnu. Změnili lokaci kvůli obavám z krádeží, přestěhovali budovu blíž obytným domům a také si vybrali použít více dřeva a pletiva namísto cihel. Když jsme odjížděli, měli vykopané základy.
Foto: základy slepičárny
Ženy z Tupendane s jejich hudebním učitelem Gedsonem mají nacvičených několik sborových písní. Některé vymysleli sami, jiné pocházejí z Mahanga. Zpívají opravdu pěkně a tak jsme nemohli odolat a natočili několik krátkých videí. Hodíme je na YouTube, jen co budeme doma, ať z toho taky něco máte. Písně slouží i jako poučný nástroj, protože v nich zpívají o HIV, předsudcích, životě nakažených atd. S vedoucí skupiny, Edinou jsme udělali rozhovor, který chceme umístíme na internetu (http://www.velkaepocha.sk/200902259668/Edina-Chungu-zpiva-o-svem-boji-s-HIV.html). Než jsme odjížděli, předali nám ženy z Tupendane 2 kusy tradiční africké látky jako poděkování za pomoc a se zpěvem nás doprovodili do domu.
Sirotci
Všem, kteří jdou do prvního ročníku, jsme koupili košile, ponožky a boty k uniformě a nechali ušít kalhoty (každý dvoje kalhoty v barvách příslušné školy). 4x do týdne musí docházet sirotci na večerní doučování, aby se radikálně zlepšili v angličtině. S Amrim máme zatím trochu problémy, protože ho nechtějí na střední škole v Utengule kvůli papírovým formalitám. Amri měl totiž velice dobré výsledky u závěrečných zkoušek v sedmé třídě a byl vybrán jít studovat na prestižní státní školu pro nadané děti v Morogoro, což je na druhém konci země. Školné navíc je dost drahé a tak jsme ho chtěli dát do blízkého Utengule.
Byl jsem se sestrou Dorotheou v Mbeyi, abychom se domluvili s krajským komisařem pro vzdělávání, jak vyřešit tento problém a ten řekl, že stačí dopis od jeho strýce, který se o něho stará. Očividně nestačil a tak jsme to nechali vyřešit sestrám. Důležitější důvod, proč jsme šli za komisařem, je že jsme hledali školu pro Pinu a Chachu. To jsou dva sirotci, o kterých jsme se zmiňovali minule. Jídlo už jim dochází a tak jsme chtěli tento problém vyřešit co nejdřív.
Kluci studují už třetí ročník na střední škole. Hledali jsme pro ně státní školu s internátem. Komisař nám doporučil školu v Malenze, necelou hodiny jízdy busem od Mswiswi, odkud chlapci pocházejí. Zavolal dokonce řediteli a řekl mu, že přijdeme, zjistil, kolik to bude asi stát a vůbec byl moc nápomocný a děkoval, že pomáháme sirotkům. Kancelář byla přeplněná papírama a krabicemi s dalšími papíry, přípomínky časů, kdy ani u nás nebyli ještě počítače.
Foto: cesta do nové školy; Pina a Chacha v kanceláři ředitele na SŠ v Malenze;
Sestra Dorothea, Terča, já a Pina a Chacha jsme se o dva dny později vydali zjišťovat více podrobností o škole. Navštívili jsme ředitele, zjistili, jak se škola vede, kolik stojí školné, co budou kluci potřebovat atd. S veškerými poplatky, tj. školné, školní poplatky, ubytování a jídlo na jeden rok, jsme se dostali na 250 000 TSh/rok (asi 4200 Kč). Čekali jsme míň, koneckonců je to státní škola, ale co se dá dělat. Naštěstí příští rok už některé poplatky nemusíme platit. Největší částka se platí, jak se dalo čekat, za jídlo.
K tomu jsme ještě museli klukům nechat ušít nové kalhoty, každému 2 páry, protože každá škola má jiné barvy uniformy a Malenga má úplně odlišné, než školy, kam kluci doposavad chodili. K tomu se jim musel každému pořídit ještě plechový uzamykatelný kufr, do kterého si dají věci, až budou na internátě. Už se chudáci těšili, hned druhý den odjíždí. U sester jsme jim nechali peníze na cestu a kapesné. Jejich mladší bratr se přestěhuje ze Mswiswi do Mahanga, kde bude bydlet u dědy Simwaby, než doděláme malou ubytovnu pro sirotky.
Dosud jsme podporovali jen děti, kteří mají jen matku nebo žijí u svých opatrovníků – strýce, dědy, babičky atd. Tento případ je ale odlišný. Pina, Chacha a Faustin nemají žádné příbuzné, ke kterým by šli. Tím pádem přebíráme za hochy plnou zodpovědnost a je jim třeba poskytnout nejen vzdělání, tj. školné, ale i jídlo, oblečení a další věci. Když se o ně nepostaráme my, nebudou mít kam jít, kam se vrátit.....není cesty zpět. Pokud byste někdo chtěli kluky sponzorovat, úplně nebo částečně, dejte nám prosím vědět.
Rozloučení
Se sestrami nám bylo v Mahangu velice dobře. Starali se o nás ukázkově a budou nám chybět. Sestra Leontina učí společně s učitelem ve školce, má na starosti vaření kaše pro školáčky a staré lidi. Sestra Honesta je vyučená zdravotní sestra a bude pracovat na vedlejší klinice. Ta je otevřená jen několik dní v týdnu a dojíždí tam sestry a doktoři z Kanady, kteří ordinují a vydávají léky zdarma. Sestra Honesta pracuje s nimi a následuje je i do dalších vesnic v okolí na tzv. mobilní kliniky. Třetí sestra – Dorothea, je strašně milá a hodná starší paní, která tvrdě pracuje. Se skupinou Klinika (výroba mýdla), skupinou Tupendane (slepičárna), sirotkama a v podstatě dohlíží i na všechny ostatní záležitosti.
Foto: sestra Leontina v akci
Karel s Jindrou nás opustili začátkem týdne a odjeli na Zanzibar. S těmi už se rozloučili sestry předtím, teď jsme přišli na řadu my. Dostali jsme košili a tuniku ušitou z tradiční africké látky, sestry nám zazpívaly, trošku poronily slz, poděkovaly za všechno, co jsme pro ně udělali a slíbily, že budou tvrdě pracovat, aby nás nezklamaly a ukázaly nám, co dokážou. Pokud někdo chce odjet jako dobrovolník do Mahanga, jste vítáni, vězte, že o vás bude dobře postaráno.
Foto: sestra Honesta při práci na klinice
Úkoly na příště
Většinu peněz jsme tentokrát posílali sestrám přes bankovní účet, menší část jsme si nechali poslat přes Western Union a z toho jsme platili školné, opravu třídy a další věci netýkající se přímo dostavby misijního domu. Matka představená má tudíž ještě k dispozici několik milionů (v šilincích). V samotném misijním domě zbývá dodělat sprchy a záchody (čeká se na vodaře), okenice a dodělat pokoj pro hosty. Pak jsme se hned chtěli vrhnout na dokončení přístavku, který bude sloužit mimo jiné i jako malý sirotčinec.
Foto: společná fotka sester a českých dobrovolníků; přístavek, který bude sloužit jako sirotčinec
Vypadá to ale, že musíme ještě dodělat jímky. Vykopali se jámy, ale zjistili jsme, že se do děr stahuje voda z okolí a jámy se rychlé plní v období dešťů. Jako důsledek se o několik metrů zvedla i hladina venkovního záchodu a mysleli jsme, že v tom budeme plavat. Takže se jámy musí vybetonovat.
Pak přijde na řadu sirotčinec, tj. omítnout, vymalovat, podlahy, postele a nábytek pro sirotky, dveře, okenice. K tomu pokračující podpora současných sirotků a těch nových, kteří budou chtít studovat. Rovněž podpora školky a projektů různých skupin v oblasti (pouze pokud ukáží úspěchy v rozjetých projektech). Zdravotní stránku včetně dovybavení kliniky a její pernamentní otevření (nutno získat státní registraci, což je dlouhý proces) necháme na kanadské neziskovce, která v oblasti působí.
Začátek týdne a my jsme opět uvízli ve městě, čekajíc na náklaďák. Ten byl k dispozici až v úterý a tak jsme museli zůstat ve Mbeyi. Člověk si řekne velkoměsto a přitom žádná elektřina, žádná voda, zoufalé. A to je pokaždé, když sem dojedeme.
V úterý už jsme se proto těšili do naší vesničky. Sestry zařídily náklaďák a jelo se nakupovat. Cement, vápno a barvy na opravu třídy v Simike, cement na přístavek u sester, dřevo a plechy na střechu kurníku, palmový olej a formu na výrobu mýdla a ingredience na školní obědy pro Yusufa. Objížděli jsme prodejny a trhy, smlouvali a nakládali a jak už to v Africe chodí, nikam se nespěchá a tak jsme dojeli až v pozdní odpoledne. Foto: Karel na trhu; Yusufu si odváží část zásob do školy
Večer jsme nejstarší sestře na misiji popřáli k jejím narozeninám (67) a připravili si pro ni krátký taneček a zpěvy. Při přípravě choreografie jsme se příjemně nasmáli a výsledek byl, myslím, dobrý. Naše moravsko anglické písně s prvky afrického tance slavili úspěch a sestry se smály taky. K narozeninám jsme jí darovali dietní sladkosti a kolu, kterou si hned "bouchla" jako šampáňo. A byla tuze šťastná. Foto: Terča dlábí se sestrou Honestou těsto na chleba; to není řeka, to je, cesta. Trochu se nám rozpršelo…
Ve středu jsem jel sám na kole do Utengule zaplatit školné za studenty z Azimia a zjistit víc detailů o současném stavu školy. Ředitel tvrdil, že mají osm učitelů, ale viděl jsem jen tři, tak nevím. Nicméně na matematiku a další předměty dojíždí učitelé z jiných škol, za což se platí malý příplatek nad rámec školného. Taky zavedli možnost školních obědů, jak jsme zmiňovali minule. Ještě nemají kuchyň, ale prý se má stavět brzy. Každopádně už mají nasbírané dřevo na podpal a desítky pytlů jídla. Každý student, který chce dostávat oběd, musí přinést stanovené množství potravin na rok, např. 5l oleje, 1,5 kbelíku rýže, 2 kbelíky kukuřice, 1 kbelík fazole a další. Foto: ženy ze skupiny Tupendane (HIV+ lidé) připravují cihly na stavbu drůbežárny
Dalším dvěma studentům jsme zaplatili školné na střední škole v Mswiswi. Ta je o něco blíže než Utengule, ale je to nová škola, s několika málo dokončenými třídami, málo lavicemi a ve stavebním procesu. Jsou tam zatím jen 3 učitelé, ale mají slíbené další 2 v průběhu roku. Nicméně kluci si vybrali tuto školu, mají to blíž domů. Všem studentíkům v prvním ročníku jsme nechali ušít kalhoty na uniformy, košile, boty, ponožky a další věci nakoupíme příští týden. Zbytek zařídí už sestry. Půjde o doplatek školného za druhé pololetí, příspěvek na lavice, popř. další poplatky, které vzniknou v průběhu roku.
Foto: úlomky hydroxidu sodného, tak jak se prodávají v pytli; sestra v akci – vysvětlující následující kroky při výrobě mýdla;
Ve čtvrtek odpoledne se sešla skupina Klinika a šlo se dělat mýdlo. Sestra Dorothea v roli učitele vysvětlovala lidem, co se bude dělat a i my jsme taky zvědavě přihlíželi, co se bude dít. Nikdo z nás nevěděl, jak se takové mýdlo vyrábí. Popíšeme ve stručnosti první část, druhá přijde na řadu příští týden. Takže: přinesete si plastový barel, kapacita 60 l, pytel hydroxidu sodného (NaOH), dostatek čisté vody na celý barel (naštěstí pršelo a natekla nám čistá dešťovka) a silnější klacek na míchání. Pytel se otevřel a vysypal do barelu. NaOH je žíravina a proto při dotyku pálí. Když se toho dotknete, je dobré si ihned umýt zasaženou část ve vodě. Poté, co se žíravina vyprázdní do barelu, přilévá se postupně voda a míchá se. Kvůli silných oparům stoupajícím z kádi, si všichni účastníci museli zavázat ústa a nos látkou. Jak ingredience společně reagují, tekutina se stává horkou až vřelou a sálá z ní horko na všechny strany. Míchá se, dokud se všechno nerozpustí a barel je plný vody. Počká se do druhého dne, až směs vychladne a pak se tekutina zakryje….a to je zatím vše co víme…. Foto: při rozdělávání pytle je se třeba chránit; přilévání vody; a míchání
V pátek nás přijel navštívit Jindra, který tu byl jako dobrovolník vloni. Přijel na chvíli do Tanzánie a týden stráví s námi v Mahangu, tentokrát už ve větším komfortu. Já s Karlem jsme šli ráno na základku do Mahanga, kde jsme měli ohlášenou soutěž - tentokrát v kreslení. Nechali jsme si vybrat 30 místních Piccasů z 5ti nejstarších tříd, rozdali jim papíry a dali jednu hodinu. Společně s učitelem Kalingou jsme my tři rozhodli, které výtvory vyhráli a budou oceněny. Výherci dostali malé dárky, pastelky, bonbóny atd., které Jindra dovezl a každý účastník dostal lízátko. Na místních základkách se kreslení ani malování nevěnují, tzn. nemají tu takový předmět a děti proto neznají žádné jiné techniky kromě jednoduchého kreslení tužkou nebo pastelkou. Foto: nejlepší tři žáci z Mahanga v kreslení; rozdělování cen
Minulý týden jsme navštívili rodinu v sousedním městečku Mswiswi. Říkám rodinu, ale ona je dost neúplná. Rodiče zemřeli a zůstali jenom tři kluci. Otec zemřel v roce 1999, matka v lednu 2009. Klukům nezůstali žádní příbuzní, kteří by se o ně mohli postarat. Připomínám, že většina sirotků v Tanzánii a Africe skončí u svých příbuzných. Problém nastává, když žádné příbuzné nemají anebo ti je nechtějí.
Kluci už měli jídlo jen na 2 týdny a to jsou všechno zásoby, které jim dali sousedi na pohřbu matky. Kluci měli v porovnání s vesnickými dětmi vysoký životní standard, pěkný zařízený dům s veškerým vybavením (postavil otec), dobré oblečení, ale co je to platné, když teď už nemají nikoho, kdo by se o ně postaral. Starší bratři mají 16 a 18 let a studují střední ročník střední školy, ten nejmladší má 13 let. Foto: čerství sirotci, 2 nejmladší bratři – Faustin a Pina (Oskar)
Rozhodli jsme se proto po poradě se sestrami a ostatními lidmi, že kluky pošleme na státní školu v některém městě, kde je internát. Tím pádem budou mít jídlo a noclech zařízené. Toho nejmladšího se ujme děda Simwaba z Mahanga, mezitím, co dostavíme přístavek u misijního domu. Vedle misijního domu totiž stojí menší budova, která měla původně sloužit jen jako hospodářská budova. My jsme se ale rozhodli, po poradě se sestrami a vesničany, že 3 místnosti budou sloužit sirotkům. Ti, o které se nemá vůbec kdo postarat a žijí v extrémně obtížných nebo nesnesitelných podmínkách, můžou bydlet se sestrami. Dva pokoje budou sloužit jako ložnice (každý pokoj může ubytovat nejmíň 4 děti), třetí místnost bude sloužit jako jídelna, studovna, společenská místnost, nazvěte to jak chcete.
Ve čtvrtek jsme byli pozváni na zasedání skupiny (anebo sdružení) Tupendane. „Tupendane“ znamená „milovat jeden druhého“ a skupinu tvoří lidé nakažení HIV. Nejdříve tam patřily jen ženy, ale postupně se skupina rozrostla i o muže. Členové pocházejí z různých vesnic v okolí, blízkých i vzdálenějších. Na jednání do naší školky jich přijelo kolem dvaceti.
Cílem bylo zvolit si vedení a pokladníka. Za zmínku určitě stojí, že podmínka pro zvolení pokladníka byla, že musí umět číst a psát, takže zjistili, že se nekvalifikuje každý. Ale celkem vzato, sdružení netvoří jen nevzdělaní a chudí rolníci, ale patří tam i drobní podnikatelé či řemeslníci, mladé i starší matky, babičky, dědové. V průměru tam bylo více lidí přes 30 let a nejvíce jich pocházelo z vedlejší vesnice Azimio. Sdružení Tupendane má více plánů na svůj rozvoj a zlepšení života. Jsou to celkem chytré nápady a členové aktivně přicházejí s návrhy. Je z nich cítit soudržnost. I když jsou každý jiný, jedna věc je spojuje – jejich nemoc s puncem smrti. V takovéto skupině zřejmě bude míň osobních bojů o moc a neshodů. Bylo to poznat i v okamžiku, když se někdo zeptal: „Co když nebudu schopen pomoct při nošení cihel? Jsem často slabá a unavená.“ Ostatní svorně prohlásili, že jsou Tupendane, že se mají rádi navzájem, že pracují společně a když někdo nemůže kvůli nemoci, ostatní ho zastanou.
Tupendane chtěli začít více projektů, my jsme doporučili, ať si zvolí jen jeden, na ten se soustředí a když to půjde, můžou začít nový. Rozhodli se začít s drůbežárnou. Nic velkého, žádné JZD. Každý člen věnuje jednu slepici. Projektu se zúčastní 60 členů, tzn. 50 slepic a 10 kohoutů. Drůbež bude v budově, kterou si sami postaví z vypálených cihel. Vajíčka budou jíst sami a prodávat. Pro lidi nemocné HIV je důležitá zdravá a vyvážená životospráva. Strava na vesnicích je tu velice chudá a jednotvárná, což přispívá ke zhoršování nemoci.
Co nás překvapilo/nepřekvapilo, je že si ani neudělali rozpočet a výpočty, jaká je návratnost projektu. Proto jsme společně s nimi počítali, zjistili, kolik vajíček snese jedna slepice za měsíc, vynásobili to počtem slepic, vydělili počtem členů, odečetly náklady na krmivo a léky a zjistili, že si každý za měsíc vydělá asi 2000 TSh, což je asi 35 kč. Pro nás je dost málo, ale oni byli šťastní. Pravda, vycházeli jsme z nejnižšího odhadu, ale stejně. Foto: snímky z každoúterního trhu v Mahangu. Ženy prodávají dobroutky, přijedou obchodníci z města a náves se zaplní
Sdružení poprosilo o pomoc i nás. Pomoc se stavbou drůbežárny. Společně jsme vyčíslili náklady a dohodly se, že jim přispějeme 500.000 TSh, z toho koupíme vlnitý plech na střechu (něco přes 400.000) a zbytek se použije na stavební dřevo na střechu. Na okna a dveře už peníze nezbydou, tak jsme jim doporučili, ať udělají jen malé okna bez rámů, kterými se dovnitř nikdo nedostane. Dveře už budou muset nějak zafinancovat sami.
Jednání se protahovalo, probíraly se stanovy ve svahilištině a tak jsme skupinu opustili. Na rozloučení nám zazpíval sbor dvě písničky. Musíme něco od nich nahrát, mají opravdu krásné hlasy a jsou dost dobří. Když zpívali o sirotcích, ať je lidi neodhání a o tom, že každý jednou umře, většině zvlhly oči, další rovnou spustili do breku a to včetně starších pánů. Těžké se vžít do jejich pozice a pocitů. Foto: děti ve školce
Pátek, sportu svátek. Čekal nás zápas mezi základními školami v Mahangu a Simike. Karel byl rozhodčí a po delším shánění dostal i píšťalku. Rozkousanou, od hlíny a v puse ji už určitě mělo hodně lidí a tak se nebylo, co divit, že moc nepískal. Je třeba uznat, že ani nebylo třeba často zasahovat. Zápas byl čistý, bez větších faulů a ač jsme fandili Simike, které vloni prohrálo, zopakovali si debakl znovu, tentokrát ještě o něco hůř. 5-0 pro domácí Mahango, ke konci už to byla fraška. Holt, jsou kluci lepší. Vzali jsme je i s rozhodčím a učiteli na sodovku a Karel věnoval vítězům i poraženým míče. Mahango dva, na fotbal a basketbal a Simike jeden míč na házenou anebo všeobecné použití.
Foto: Karel v akci; nešťastný brankář prohrávajícího týmu; společné foto na závěr; Karel předává ceny vítězům
Matka představená se vrátila konečně z JAR a tak jsme ji byli v sobotu ve městě pozdravit. Trochu nám dala studenou sprchu, když popisovala, jak jí starosta vesnice a spol. dělali problémy. Odmítli nejen darovat cihly pro misiji, ale jim je dokonce prodat a vůbec dělal starosta sestrám problémy, jakoby je ani v Mahangu nechtěl. Zajímavý a nepříjemný obrat postoje. Jestli jde o nějaké zákulisní boje o moc v rámci vesnice nebo něco jiného....... je čas si s ním promluvit....
Za týden se toho událo dost a tak doufám, že na něco důležitého nezapomeneme. Rozhodím to teda na dvě půlky. V pondělí přijeli přehodit solární panel ze školky na misijní dům. Naběhli na to ve čtyřech a než se ten samý den setmělo, už jsme svítili. Rozvedli kabely všude po domě, my jsme ale umístili jen 10 zářivek, 6 ze školky a další 4 se přidaly na nejnutnější místa v domě. Další světla se můžou přidat v budoucnosti, solár je na to silný dost. Pomocí převaděče, který jsme vloni přivezli, si dokonce nabíjíme mobil, takže si připadáme jako ve městě, teda africkém městě přesněji řečeno. Sestřičky byly štěstím bez sebe, že mají elektřinu a jako poděkování si připravily krátké pásmo se zpěvy.
Foto: změna střechy pro solární panel; kuchařské pokusy nás bílých
Přítok vody z veřejného rozvodu je nespolehlivý a teče velmi málo, proto máme občas problémy s vodou, která buď není nebo je hutně zakalená. Každý déšť je proto vítaným zdrojem vody na pití, vaření, koupel a další věci. Problém je, že moc nepršelo a tak jsme občas donuceni obejít se bez koupele. Welcome to Africa.
Sestra Honesta kopala na záhonku a polekala se hada. Zabila ho sice, ale už prý nebude na poli pracovat (druhý den tam byla zas). Byli jsme se na toho hada podívat a poznali jsme, že takového stejného plaza jsme už viděli a to několikrát. Ale až sestry nám řekly, že je velice jedovatý a neexistuje protijed. Hm, kdo by to řekl, takový slepýš a on je jedovatý. Ale asi na tom něco bude, protože druhý den jsme viděli vylekanou rodinku na poli, jak se snažili tohoto hada zlikvidovat motykou. Foto: Ani z takového mraku zapršel nemusí; pak vám zůstane toto
Výroba mýdla se nám trochu opozdila, protože čekáme na rámy, které nám vyrábí v jednom vzdáleném městě. Ve středu jsme jeli do vedlejší vesnice Azimio, kde jsme byli pozváni na školu. Připravili pro nás malou slavnost a požádali nás o pomoc s lavicemi, kterých jim chybí 104 ks. Bohužel letos peníze na takovéto aktivity nemáme, ale slíbili jsme, že zkusíme sehnat nějakou partnerskou školu, která by jim pomohla. Tak to funguje například i v sousedním Simike nebo Mahangu, kam jsme pořídili lavice a teď opravujeme třídu. Pokud tedy znáte nějakou školu, která by se chtěla zůčastnit programu Škola škole, dejte nám vědět. Více info o tomto projektu najdete na našich stránkách.
Další důvod, proč nás pozvali, aby nám poděkovali za pomoc s hrazením školného u čtyř dětí z Azimia. Vloni jsme jim zaplatili část školného, letos, tj. ve 3 ročníku jim uhradíme celé školné, které činí něco přes 600 Kč. Zbytek školních nákladů jim zaplatí matky nebo opatrovníci. My jim koupíme ještě učebnice. Jsou to dvě holky – Naliwe a Christina a dva kluci – Lusekelo a Gideon. Nedosáhli žádných oslňujících výsledků, ale není se co divit. Státní škola v Utengule má málo učitelů, dva navíc odešli dále studovat a tak tam úplně chybí učitelé matematiky, fyziky a chemie, biologie. Situace státních škol v zemi je všude krizová, je obrovský nedostatek učitelů, hlavně u výše zmíněných předmětů. Spoustu lidí teď studuje na učitele, ale než se situace zlepší, bude to trvat tak 2 roky. Foto: vztyčování vlajky ve škole v Azimiu; 4 studeni z Azimia s matkami (dědou). Těmto platíme školné na střední škole.
Dost jsme váhali, jestli má cenu platit takové vzdělání, ale všichni na nás naléhali, že ano. Úpěnlivě prosili a trpělivě vysvětlovali, jak je pro jejich vnuky, syny, dcery, důležité další vzdělání. A tak jsme dali podmínku rodičům (opatrovníkům), že si musí jít oficiálně stěžovat i s ostatními rodiči v okolí. Studentům jsem zas dali podmínku, že se musí zlepšit ve výsledcích o 10%. Dosáhli úspěšnosti pouhých 30%, ten nejlepší Gideon 40%. Pokud se nezlepší ve zkouškách o těchto deset procent, pak jim nezaplatíme další rok studia. A protože to sami nezvládnou, koupíme jim učebnice a budou docházet do Mahanga na naši školku na doučování. Učiteli zaplatíme bonus za jejich večerní doučování, na které musí docházet 3x do týdne.
Po cestě z Azimia zpět jsme se zastavili u několika rodin – sirotků, kteří by chtěli studovat a nemají prostředky.
Jedním z nich je Benson Sweetbed, 15 let.
Foto: Benson s babickou
Otec zemřel v roce 2008 na AIDS, byl to místní lékař, který se prý nakazil HIV při práci. Matka je také nakažena HIV, bydlí u příbuzných v Mbeyi, kde si dochází pro antiretrovirální léky (posilují imunitu organismu). Benson žije s babičkou, žijí z pronajímání pole a z toho, co si vypěstují.
Oskar Nelson Panja.Věk 16 let.
Foto: Nelson a jeho matka Žije s matkou a dalšími 4 sourozenci v Azimiu. Otec zemřel v roce 1999. Rodina velmi chudá, matka je mentálně nemocná a nesvéprávná.
Amri Shamani, 16 let. Žije v Mahangu s dědečkem a babičkou. Otec i matka zemřeli. Chce být učitelem, má rád matematiku, angličtinu a fyziku.
Když už jsme u sirotků, zmíním ještě, že jsme nezaplatili školné na další rok Sharifovi Husseinovi, který školu flákal a neúčastnil se v průběhu roku práce a společných aktivit jako ostatní podporovaní studenti. Z Mahanga nám z původního “týmu” zůstal jen Charles Kiloya aneb Yusufu. Ten studuje letos 4. ročník na střední škole. Yusufu chce studovat i dál a musím říct, že je velice chytrý a hodný hoch. Školné v posledním ročníku je o hodně větší než pro nižší ročníky a ještě mu budeme platit jídlo během školního dne, aby nehladověl, protože se vrací ze školy až večer. Jsme rádi, že konečně zavedli na škole tuto možnost. Od Kanaďanky Debory jsme pro Yusufa vyptali kolo, nechali ho opravit a klučina už může jezdit do školy na kole. Foto: Yusufu
Část školného jsme zaplatili za Asifu Amisiho, 22 let, který žije v Mahangu, část Malawatu.
Foto: Asifu Sourozenci jsou už dospělí, Asifu žije s otcem (70 let) a chromou matkou (59 let). Asifu Amisi sice není sirotek, ale má staré rodiče, kteří nemohou zastat mnoho práce. Důvod, proč jsme mu přispěli, je že Asifu vždycky pomáhá, už od začátku, když se něco dělá, nosí cihly, hází hlínu, je aktivní a připravený pomoct . Na studium si vydělává pěstováním zeleniny a obilovin. Letos bude menší úroda kvůli malým dešťům, proto pořádal o pomoc.
